Založiť novú webovú stránku alebo e-shopChcem nový web

Novinky 7.9.2015

 Novinky

 

 

 

7.9.2015

 

K Sviatku Čistej Ľalie

 

 

K svátku Čisté Lilie.

(7. září 1933)

Vyslechněte zbožně hlas Imanuele:

Já jsem Alfa i Omega, První i Poslední, procházím stvořením, dávám vám Světlo a posiluji vás svou silou. Ze mne jste byli později stvořeni, neboť ze mne pochází život a život nesete v sobě, podobni zrnu v obilném klasu.

Všechno co jste, máte od pramene, a co jste s tím učinili? Dal jsem vám to, aby to rozkvétalo a sílilo ve vaší ruce. Zkřivíte-li v sobě mé chtění podle svého vlastního chtění, nebude se vám nikdy moci dostat požehnání. Jestliže si však osvojíte mou vůli jako svou vlastní, budete sklízet tisíceronásobný užitek.

Co již víte o zákonu? Co víte o tom, jak by mohl život sklízet své nejvyšší plody? Co víte o klíčení v živoucím Slově? Střípky, které lichotí vašim přáním, zlomky, kterých využíváte, jak se vám líbí, tak jste dosud sloužili. Že tomu tak bylo, způsobil váš druh. Chtějte nyní mou vůli.

Žaluji vás všechny a soudím vás, kteří žijete na zemi! A když si vyberu jen malý houfec, i z něho zůstane jen malá skupina; neboť nelze dopustit, aby to nesprávné, co chce svět a co zavrhlo BOHA, vešlo do Říše míru. Svou silou vám přináším účinky všech sil a řídím také síly nebes.

A Světlo vám to zvěstuje v krátkém čase a lidé, kteří nevěří, se uleknou!

A naplní se zaslíbení proroka, že přijdu v oblacích a oni uvidí mé Jméno a poznají mě!

A vystavím vám chrám vašeho BOHA a PÁNA zde na zemi a budu vaším Králem, který vás bude povždy spojovat se silou z Ducha, jestliže ponesete v sobě vůli ke vzestupu.

Přijďte a následujte mne, neboť jsem zde!

 

Slavnost Čisté Lilie.

(7. září 1931)

Ano, muselo to tak přijít, neboť velikášství lidí v jejich chtění vědět je v podstatě jen požadavkem proti zákonům Božím, které spočívají ve stvoření a které se člověk opravdově ještě nenamáhal po celou dobu brát v úvahu. A takové požadavky mohou mít jako poslední následek jen úplné potlačení, mohou jen skončit zničením všech těch, kteří se postavili proti Boží vůli!

V přírodních děních není jiné řešení. Toho si musí být člověk jednou vědom a svou dosavadní ješitnost poznati pln studu jako nedůstojnou! Jinak mu nebude pomoženo! Neboť on musí dojíti ke kořenům.

K záchraně vede jenom jedna cesta: poznat a změnit se! Žádná oklika nemůže zde pomoci, sebeklam nic neprospívá. On musí! Na toto slovíčko si má nyní člověk zvyknout, jestliže chce dále žíti! Příliš hanebné bylo jeho zločinné hospodaření s nejcennějšími dary, které mu byly k dispozici, které on směl používat podle svého mínění. Nyní ale bude donucen podřídit se vůli Boží, poněvadž se prokázal jako příliš slabý, než aby dobrovolně usiloval jen o ušlechtilé!

Zanechejte proto své ješitné domněnky, chcete-li se zachránit!

Kdo se nemůže od ješitnosti osvobodit, ten není hoden vyslechnout i jen jediné slovo Pravdy, neboť ješitnost jakéhokoliv druhu je tím nejhanebnějším u lidského ducha, čeho se přidržel při putování světy. Nevíte ani, co všechno k ješitnosti patří, k té ješitnosti, které jsou lidé ochotni obětovat nejen svou vlastní duši, nýbrž ještě také bez rozpaků duše těch, kteří jim byli svěřeni na zemi!

Já vám ale říkám: ani jediná lidská duše nemůže stoupati ke Světlu dříve, dokud nenahlédne svou malost a neuzná, že jen ve službě, v pokoře a v díku může radostně zesíliti. Poté, co prosíc, spočine na kolenou před Stvořitelem, probudí se v ní velká síla k nejvyšším činům!

Lidské duše se ale proti tomu vzpírají. Dokonce i ty, jimž bolestí a nouzí jsou ulomena křídla jejich pýchy. Neboť mnohé duše v tomto prožití nespatřují napomenutí moudrého vedení, které je chce zachránit před umrtvující povrchností, nýbrž nechají sice ve své bolesti vlastní velkolepost konečně padnout, ale přitom se hněvají na svůj osud a považují se jen za mučedníky, kterým byl připraven nezaslouženě těžký životní úděl! V těchto dohadech pozvedá se opět stejná pýcha rychle vzhůru, i když v jiné formě, ale přesto neméně silná. Vlastní velkolepost mění se v domnělé mučednictví. Velkým chce se člověk jevit v každém případě! Ba i v nejhorší nouzi! Za každou cenu! Dokonce i za cenu vlastní duše! Svého celého já!

Z tohoto důvodu nelze mnoha lidem pomoci. Staví se nepřátelsky ke každému dobře míněnému vedení a přináší tím do světa smrtelnou zkázu!

Ve své nezdravé panovačnosti nechce člověk uzráti k plodu, který při sklizni nemusí být zavržen. Proto přichází nyní zničení, které samotné může ještě vésti ke zlepšení a k blahu, jež v tom ještě jednou ukáže, že všechna moc spočívá jen v rukou Boha!

Člověk zřetelně pocítí, že tato moc dosáhne také k němu, jakmile to bude nutné, a že tato moc může jeho vůli zlomit, právě tehdy, když on se domnívá býti v tom nejsilnější.

Neboť část této Boží vůle se vtělila na Zemi! Nic více nebylo potřeba, aby si všechno ve stvoření podmanila. Vzpírajíc se, bude tím tato falešně jdoucí lidská vůle roztříštěna. Avšak jen tato falešná vůle tím bude zničena pro všechny časy. Pravá lidská vůle má zesílit, obdržeti touto Boží vůlí oporu a sílu, aby konečně přišel mír a pokoj, který patří ke kráse přírody a který se člověk svou odpornou závistí a svou panovačností snaží rušit!

Harmonie bude opět v celé hmotnosti, až se lidské chtění skloní před Boží vůlí, to znamená, až se bude podle Boží vůle řídit. A běda každému člověku, který bude chtít opět vytvářet nové temno! Bude vyhuben dříve, než jeho konání dospěje k uskutečnění.

To lidstvo, které po Světle touží, má žít nyní opět v míru a radosti, jak mu to kdysi bylo zaslíbeno. Nastává nyní nová doba! Skrze moc Pána!

A potom bude Jeho nádhera zářit nad Zemí! K vaší spáse a k vašemu štěstí! Neboť Bůh je skutečný vládce! Štěstí pro lidi nespočívá v pozemské rovnosti, jak o tom dosud snili mnozí. Rovnost může nastat jen stejnou zralostí duší. Ničím jiným! Kde není tato bezpodmínečná rovnost ve zralosti duší, tam nemůže nastat také nikdy rovnost ve vnějších poměrech!

A nikdo nebude chtít snad nyní tvrdit, že lidé zde na zemi mají stejně zralé duše. Jak velký je v tom přece rozdíl.

Největší křiklouni po pozemské rovnosti jsou ti, kteří ve zralosti své duše stojí většinou ještě na nejnižším stupni.

Tito lidé, kteří chtějí pro své bližní pozemskou rovnost, jsou jed přinášející blouznivci, kteří jednají proti zákonům Božím! Přinášejí zkázu místo požehnání, neboť berou své oběti každou možnost k dozrávání a ke vzestupu. Každý člověk může se duchovně rozvíjet jen na tom místě, na kterém byl zrozením postaven, což přesně bez jakékoliv výjimky odpovídá současným vláknům jeho karmy.

Ti, kteří chtějí obšťastnit lidi vábením k pozemské rovnosti, nabízejí proto smrt duším! Tito pošetilci chtějí božská ustanovení, která spočívají v železném zákonu zvratného působení, svou činností zkřivit a „zlepšit“, domýšlejíce se, že jsou moudřejší než Boží vůle. Přináší tím jen zmatek a nakonec zkázu.

Jsou to jen pokrytečtí poslové temnot nebo duchovní slaboši, které temnoty využívají ke svým cílům, aby lidské duše zdržovali od nutného dozrávání!

Ani tito svůdci, ani ti, kteří je následují, nebudou v Boží říši trpěni, neboť jsou to nepřátelé Božích zákonů. Tito svůdci nemohou proto nikdy vésti k míru a pokoji, nemohou nikdy vésti ke spáse, nýbrž vrhají veškeré lidstvo bezpodmínečně do náruče temna.

 

Jen ten kdo v jásavém díku radostně tvoří na každém místě, které je mu osudem určeno, ten má možnost ke vzestupu Světlu vstříc a tím také zde na zemi, neboť uvolní vlákna, která si kdysi utkal a kterými byl osudem posazen na to místo, které je pro něj vhodné. Stejným způsobem je umožněn zdravý vzestup pro jednotlivého člověka a tím pro celý národ. Potom jsou stupně ke vzestupu vybudovány neochvějně, nemohou nikdy kolísat, jakmile vzestup rychle následuje. Co z pravé půdy vychází, stojí vždy pevně a bezpečně. Na to dbejte, to dodržujte, je to jedno z nejvyšších přikázání. Toto samotné je zdravým základem, protože je to přirozené. Pak je také vyloučena nespokojenost! Kdo se k tomu nepřipojí, bude vyloučen jako škůdce, který si nezasluhuje nadále žít!

To si ujasněte vy, kteří si toužebně přejete, abyste náleželi k nové říši. Nebudou tam povolena žádná nezdravá přání. Kdo by se o to znovu pokoušel, bude ihned poznán a vyhuben s nejbezohlednějším úsilím, v zájmu těch, kteří chtějí Boží mír a pokoj a zaslouží si ho! Přísnost až k tvrdosti je v tomto příkazu! Potom se konečně bude ozývat z úst těchto osvobozených lidí jásot:

„Tvá je moc, ó Pane, a Tvá je nádhera, nyní i na věky věkův.“

Amen.

 

24.5.2015

K Dňu Svätej Holubice.

 

Den Holubice 1929.

Slavnost Svaté Holubice! Souznačná s vylitím síly Ducha Svatého! Každý z vás zná ten obrovský význam pro celý vesmír!

Světle září Hrad v této hodině, kdy se Boží Láska opět chce milosti plně sklonit vstříc stvořeným světům. Panensky vyzdoben ční u výchozího bodu Stvoření v nejvyšších výšinách, zaplaven Světlem, na znamení radostného díku Stvořiteli a Dárci, připraven přijmout z Božství toto vysoké požehnání, které se má vylévat a poskytnout Stvoření novou sílu k bytí a vývoji.

Nepřístupný, vzdálený světu!

V nejhlubší zbožnosti klečí tam nejčistší ze všech duchů, kteří se směli dnes shromáždit, aby v radostné pokoře, vážní a naplněni díkem, spoluprožili ten vysoký okamžik, kdy se v posvátném prostoru nad Svatým Grálem objeví Holubice!

V tomto prostoru jsou toliko Prastvoření jako strážci a jako rytíři Svatého Grálu spojeni k opravdové bohoslužbě, která je daleko vzdálená lidskému způsobu bohoslužby na Zemi. Žádný pozemský lidský duch by nemohl pochopit hojnost takového nevýslovného milosrdenství, které spočívá v této události, před níž on může jen v tušení skutečnosti klesnout na kolena. Je to přece dar, který obsahuje vše potřebné k bytí a každému tvoru dává možnost k dalšímu životu.

Radost a jásot čistých díků musely by hluboko prociťovány proudit vesmírem vzhůru ku prameni, ku Hradu.

Avšak jak je tomu zde na Zemi? Kde jsou všichni, kteří ve splnění svých přání, dosud jako lidé ve hrubohmotnosti, smějí putovat k vlastnímu vývoji? Jak oni děkují za poskytnutí této milosti jejich dalšího bytí? Kdo z tohoto zástupu tisíců, milionů, miliard splňuje nejvyšší povinnost konečně poznat vážnost této hodiny?

Dávají přednost záhubě v bažinách vlastních výtvorů pozemské ješitnosti duchovně líného příšeří, čehož zůstanou vzdáleni ti, kteří tak závažný smysl pozemského bytí v sobě probudí. V pološeru jejich duší, které ohromuje síly, odcizují se svému Bohu stále více a stanou se nakonec všemu Světlu nepřátelští, protože to bolestivě zasáhne jejich duševní zrak a připraví jim tím neklid.

Více, mnohem více lidí padne, poněvadž svou nejlepší sílu chtěli nechat přitékat jen všemu pozemskému a potácejíce se klesají do pasti duchovní nečinnosti, spánku, která musí vésti tyto duše k zatracení, k zavržení.

Také všichni ti, kteří předstírají, že usilují o duchovní hodnoty, když si v podstatě přitom stanovili často jen pozemský cíl, aniž si to správně uvědomili. Ti všichni hledají lidskou chválu, stoupence, stát se známými a mít vedoucí postavení.

Kde jsou ti lidé, kteří se dnes mají, opojeni štěstím, sklonit před Nejvyšším za poskytnutí sebevědomého života jako splnění jejich vlastních přání, s pohledem na nejčistší radost v Ráji?

S malým počtem věrných stojím sám v této svaté hodině, naplněn bolestí. A bolestiplně bude na to ze Světla pohlíženo. To ale není ona bolest, kterou znají lidské duše, nýbrž bolest, která plodí svatý Hněv! Velká je dobrota Boží, ale přesto nepošinutelná také Božská spravedlnost. Mocná Jeho všemohoucnost, které zůstává všechno podrobeno. Také to, co se jí chce stavět na odpor.

A jak se Jeho nevýslovná Láska kdysi zahalila do lidského roucha, tak se bude nyní také Božská Spravedlnost lidem pozemsky zjevovat, železná, neúprosná, odměňující tam, kde odměna náleží a bijící tam, kde jen ve zničení může povstat spása!

Již pracují živly, následující mé volání, aby násilím uvolnily cestu k přijetí Slova. Také černý kůň prvního jezdce oněch sedmi poslů, kteří mě mají předcházet, udeřil svými kopyty na Zemi, burcuje zatvrzelé lidstvo z falešných domněnek jejich temnot, které lidstvo pevně svírají.

Brzy bude následovat zoufalství, zděšení a hrůza, neboť dříve než ukončí první jezdec svůj běh, vyjede již druhý, třetí, čtvrtý mezi vás, potom bude následovat v náhlém vzestupu strachu pátý, šestý, sedmý, aby roztříštil směšnou lidskou pýchu, která si vyžádala tolik obětí, takže lidé naposledy bez pomoci, koktajíce prosbu o milost, musí konečně poznat svou bezmocnost.

Dříve nesmí býti pomoženo, aby tento jed byl vyhuben až do poslední kapky. Běda přitom všem domýšlivým na pozemskou vědu, na jejímž kontu viny se nachází miliony bludně svedených! Budou počítáni k zavrženým. Ani jeden z nich neuvidí říši Světla.

Běda také pyšným, neboť jejich lesk zmizí a oni budou stát před Pravdou ve znečištěném rouchu. Ztraceni jsou ti lidé, kteří čekají na katastrofy, aby teprve v tom poznali Pravdu mého Slova. Myslete na Kristovo slovo o pošetilých a moudrých pannách jako na proroctví.

Ženich se objevil. Přišel v hodinu, kdy nebyl očekáván. Tak vyloučil tím ty pošetilé.

Nejinak zde. Já působím ve splnění také tohoto proroctví. Tak se těmito na pohled zřejmými pokřiveními oddělují ti, kteří jsou ochotni přijmout Slovo jen podmíněně, skrze vedlejší věci.

Přitom nemohou nikdy skrze sebe sama být o Slově přesvědčeni a nemá to proto také pro ně žádnou cenu. Oni nepřemýšlejí, jsou duchovně velice líní, než aby se dobrovolně ve znovuprocítění ponořili do celé hloubky mého Slova. A líným duchům není věčný život určen.

Je přikázáním, že se lidský duch má vždy udržovat živým a s nejvyšším vypětím síly se má snažit o poznání, jinak to v sobě nepřivede k životu. Z toho důvodu já nejednám nikdy podle lidského uvážení a zvyků, i když mi to vytváří odpadlíky a nepřátele.

Má cesta je nepřerušeným splňováním. Ani o vlásek se od toho neodchýlím, ani kvůli lidstvu. Lidé nebyli bdělí. Nepředpokládali, že všechno již bylo připraveno a že ve skutečnosti již dlouho stojíme v probíhajícím dění. Proto buďte bdělí, abyste nic nezmeškali.

Praduchovní vládce bytostných, slyš nyní mé poslední volání! Dvanáctá hodina odbila, vaše příprava budiž skončena. Já jsem připraven a nyní lidská pýcha znavená. Nechej volně propuknout bouře, moře jako i oheň. Ať onemocní vzduch, voda a země. Lidé nechtějí nic jiného.

Ať se rozpadne v trosky, co se nechce sklonit před Bohem!

Meč Světla plane a do propasti rozkladu uvrhne všechno temno s tvory, které mu slouží.

Naplněno jest. Probuďte se, lidé! Můj den nyní nadešel, moje Golgata je u konce. Obávejte se nyní tvrdosti mého meče, který z vás bude nemilosrdně oddělovat všechnu hnilobu, aby se aspoň malá část zdravého dřeva ještě nepokazila.

Boj započal! Radost nyní naplňuje mého ducha. Jméno, které mi Bůh dal, Imanuel, má být naším voláním k boji. Znamená to ve svém smyslu: „Bůh je s námi!“

Slyšte to, vy bojovníci Světla, zní to celým světem, aby to tisíceronásobnou ozvěnou probouzelo! Vítězství je předurčeno jen Světlu. Taková je vůle Boha, Jehož Všemohoucnost obepíná veškeré bytí. A já, jako vojevůdce zástupů bojovníků Světla, dávám z rozkazu Boha radostně plesaje příkaz: K boji! Bůh je s námi! Budiž Světlo!

Hleďte, abyste vy, kteří jste zde dnes shromážděni, se již mohli dívat mimohmotně! A ti, kteří toho nyní ještě nedosáhnete, slyšte! V těsných řadách stojí bojovníci světla kolem vás. Nedohledné je množství.

Avšak ne ve svátečním oděvu, jak se to dosud na Den Holubice sluší, nýbrž v silné zbroji, s obnaženým mečem.

Paprsek nejjasnějšího Světla plyne shůry, přicházeje k vám, a světlí poslové přijmou vaši odpověď, až se zeptám vás, kteří jste přišli, abyste ode mne ještě v poslední hodině obdrželi křest:

„Věříte v Boha, vládce všech světů, jehož silou jste vznikli a trváte?“

„Chcete Jemu náležet a Jemu sloužit v proměnách svého bytí?“

Tento slib bude uchován ve Světle. Pečujte o to, aby tam neuhasl, nýbrž aby, trvale živoucí vaším poctivým vážným chtěním k dobrému, osvítil jednou svou září vaši cestu, která vás má vésti ke světlé Říši radostného tvoření.

„Otče, který ve Své velké Lásce chceš ještě jednou lidským duchům pomoci, který jsi mne poslal, abych splnil Tvou Vůli, ó, nechej Svou milost spočinouti na všech, kteří Tě dnes o to prosí.

Pošli také Svoji svatou sílu těm, kteří ve stejné hodině daleko odtud po tom touží!

Amen!“

 

Den Holubice 1932.

Vaším staniž se mé Poselství! Vy jste je slyšeli, také do sebe přijali, avšak nežili jste podle něho!

Není vám k užitku, že o mém Slově víte, že je znáte, že je trvale nesete v sobě, když podle něho denně, každou hodinu nejednáte. Vy, kteří se nazýváte hledajícími, učícími se, povolanými a také učedníky, hledali jste také v sobě jak uzrát pro novou dobu, avšak vaše myšlení, hovory, vaše konání přesto zůstává jen málo odlišené, nicméně stále ještě totéž, jako bylo dříve.

Jednejte podle Slova a nenaslouchejte mu jen! Tak muselo již před dvěma tisíci lety být k lidem voláno, tak znělo poslední napomenutí na Atlantidě, a také ještě mnohem dříve, a tak musí opět dnes volat!

Co ale šlo v dřívějších dobách opakovanými inkarnacemi dohonit, co mnozí v úrovních jemnohmotných světů mohli v prožití uvolnit, to není dnes více možné, neboť od nynějška platí pro všechny tvory stvoření ten často předpovídaný a opomíjený světový a konečný soud!

Když Slovo Páně nechcete ve vás samých oživit, tak musíte být podle zákonů Božích zničeni! A v tom je pravěčná Spravedlnost ve splnění vaší vlastní vůle.

Zůstáváte-li tak neživí ve vás samých, pak je to bezpodmínečně výrazem vaší vlastní vůle ke zničení, neboť vy jste se potřebovali jen konečně jedenkrát duchovně pohnout, abyste tím byli ihned zachráněni, směli zůstat ještě dále ve stvoření, být si vědomi sami sebe!

Avšak museli byste být v sobě čilí duchovně, nikoli myšlenkově! Lidský duch ale spí hlubokým spánkem, tak hlubokým, že vůbec nemůže rozeznat, co je duchovní! On považuje myšlenkovou činnost za duchovní působení a nemůže více pochopit, jak se projevuje duch, který zcela sám je rozhodující před Bohem a ve stvoření.

Vy jste mé Slovo dobře přijali! Zdá se vám, že jste ho přijali duchem, avšak to je omyl. Vy jste ho nechali vniknout jen do záhalů duše! Kdybyste ho přijali duchem, pak byste ani nemohli jinak, než v tomto mém Slově stále žít. Nemohli byste vůbec jinak myslit, mluvit, jednat, než podle mého Slova, v mém Slově! Byli byste s ním zajedno! Museli byste se zachvívat ve smyslu mých slov. Trvale, neochvějně.

Avšak toto zachvívání chybí. Projevilo by se navenek, muselo by být viditelné ve styku s vašimi bližními, jako i ve vaší rodině. Všechno by muselo být jiné, zcela vyrovnané, příkladné pro lidstvo.

Pokusili jste se někdy správně pochopit Boží zákony ve stvoření, kterými se máte řídit? Potom byste také věděli, co musím nyní od vás požadovat.

Snažili jste se tak často v dobrém chtění vyrovnávat duchovní pozemskými hodnotami. To je nesprávné! Každému co jeho jest, to je zákon. Duchovní duchovnímu, bytostné bytostnému, hmotné hmotnému! Nejinak to musí být, když má získaná harmonie zůstat. Tak požaduji od vás duchovní pro duchovní dary, které jsem vám dal. A budu bytostné požadovat pro to bytostné, které vašemu tělu může být novou silou. Pozemskému působení musíte dodat pozemské uplatnění, které má nastat nyní od této hodiny, a které bylo dáno vyvoleným již od hodiny jejich pozemského zrození!

Napomenutí jsou nyní u konce! Paprsek Božího Světla vás zasáhne a s veškerou ostrostí odvrhne stranou všechno kalné, slabé a vlažné, aby se to stalo čistým a záříc mohlo svítit na této Hoře spásy! Tak jasné jako krystal musí ležet vaše životy přede mnou! I když nejsem ve vaší blízkosti. Kdo z vás si nyní ještě potřebuje rozmyslet, co má nebo nemá dělat, jak má jednat v některých případech, ten nemá Slovo vtisknuto pevně v duchu, ten drží ducha uzavřeného.

Člověk stojí nyní od této hodiny u svého nového počátku! Co to pro něho znamená, jsem často vysvětloval. Nyní vám slova nemohou být více užitku, neboť vstupujete do prožívání! Člověk musí, i když se chce proti tomu vzpírat. Nic mu to nepomůže. Božské kolo odplaty valí nyní všechno jeho dosavadní konání a myšlení před něj!

Bude to lehké všechno přestát jen tomu, který má napomenutí bral tak vážně, že je uposlechl, dal je pro sebe na nejvyšší místo a nedomnívaje se, že k tomu bude míti dosti času, nebral je jen povrchně.

Pravda je neoblomná, křišťálově jasná, neosobní! Ona jest! Nepřijde člověku naproti a neslouží mu! On ji nemůže také pro sebe používat tak, jak by si sám rád chtěl namlouvat! Nýbrž člověk musí sloužit, když chce obstát.

Tak je to také s mým Slovem! Ono se jeví slabochům jako kruté, jelikož přináší rozčarování každé domněnce, která se snaží bázlivě zastírat přirozenost přísnosti čisté Pravdy.

Jak málo tuší člověk tu hrozivost neúprosně chladné věcnosti Boží vůle!

Já jsem ale s touto Vůlí zajedno! A všichni lidé, kteří nestojí ve Slově Pravdy jako živoucí, musí od této hodiny zůstat od ní vzdáleni!

Ale vy, kteří mé Slovo chcete následovat, buďte připraveni za všechno, co jste přijali, nyní vystoupit! Proměňte nyní Slovo v čin! Kráčejte směle vpřed. Bůh je s námi! Země se musí sklonit. Světlo zná jen Světlo samotné! Nemůže strpět i ten nejmenší prášek!

A vlníc se rozlévá se nyní Boží Slovo jako proud nad celou Zemí. Kdo se chce stavět na odpor, bude odmrštěn pryč, bez záchrany zničen, neboť všemohoucí vůle Boží je, aby v celém stvoření bylo nyní Světlo a tím Spravedlnost!

Prožívání je nyní pro lidstvo jediná záchrana, vzestup, vítězství! Kdo v sobě všechno neoživí, nebude se hýbat, aby svůj úkol jako člověk v tomto stvoření poznal a věrně vyplnil, ten bude vyřazen z kruhu Světla a tím přestane býti!

Ale vy, rytíři, apoštolové, učedníci! Vám platí mé volání v tuto hodinu!

„K činu, vy vyvolení! Požaduji nyní splnění vašeho slibu! Každý nyní na své místo! V ruce meč! Do střehu! Ostrý buď pohled, neklamný v čistotě cítění! Imanuel je mezi vámi! Světlo svrhne tmu dolů do rozkladu! A s ní všechno, co jí sloužilo! Staň se tedy podle Svaté Vůle Boží!

Amen.

Budiž nyní Světlo zde na Zemi. Aby se stala Boží zahradou podle Vůle vašeho Stvořitele!

Božská Pravda proniká záříc, aby již více nemohl žádný záhyb zůstat zastřený, a každá nepravda pomine. Dík, chvála a sláva budiž Pánu.

Amen.“

 

Den Holubice 1934.

Slavnost Svaté Holubice! To je nejvyšší slavnost, která naplňuje chrám svatého Grálu ve světlém Hradě, jehož síněmi proudí jásavý dík. Síněmi, které pojmou světy.

Je to ono veliké dění, bez něhož by stvoření nemohlo existovat, to, které je podporuje a udržuje. A všechno žije z toho, co smí ve stvoření žít.

V pokorném odevzdání klečí andělé a Prastvoření. Neodvažují se pozvednout tvář k této veliké Boží lásce, která daruje sílu v nejsvětější Čistotě a nepředstavitelné hojnosti.

Od této Čistoty bude odmrštěn ten lidský duch, který se nezměnil podle Slova a nedal se cestou, kterou mu předepisují zákony ve stvoření, jež v sobě nesou vůli Boží.

Ti však, kdo v pokoře hledají Boží vůli, aby vděčně podle ní utvářeli svůj život, přijmou dnes netušenou sílu, která milostiplně pozvedne jejich ducha vzhůru, aby touha došla naplnění.

Dnes je to jiné než dříve! Poprvé proudí svatá Boží Prasíla ničím netlumena dolů. S radostnou nadějí na ni Země čeká, aby byla nyní schopna setřást násilím všechny následky zlého lidského chtění v síle svého vlastního Pána a Stvořitele, který jí posílá vykoupení z jařma hanebného zbloudění na dobu tisíce let.

Následky dnešního dění budou otřásající, neboť Svatá Prasíla uvolňuje jasně a zřetelně nejen Boží požehnání, nýbrž i svatý hněv, jenž očekávaje tuto sílu, vznáší se už týdny nade vším lidstvem!

A v pravdě, nyní je toto lidstvo zralé! Samo svým myšlením a konáním uvolňuje všechno pro sebe i proti sobě. Neboť každé myšlení, každé jednání působí teď jako stisk tlačítka rozvodné desky, která spustí proud této Boží síly, což vyvolá bezprostřední zpětné působení dosud netušené intenzity.

Násilně budou nyní pozemští lidé posunuti před neúplatnou boží spravedlnost, před níž neobstojí žádný sebeklam, kterému se dosud oddávali.

Modlete se vy, kteří jste přijali mé Slovo jako takové, aby se vám v této hodině dostalo síly, kterou budete potřebovat, abyste obstáli před soudným paprskem Božím.

Amen.

 

Den svatodušní.

 

(1937)

Svatodušní den je každoročním splněním ze Světla a poskytuje stvoření vždy nové proudy sil, aby se celé stvoření mohlo dále udržovati a rozšiřovati. Jen tento příliv sil umožňuje postup a pronikání po nových cestách. To je spojeno s tvorbou forem v pohybu a oteplování, při němž lidský duch musí být článkem dlouhého řetězu, umožňujícího přenos záření do nezměrných dálek.

Až do dneška lidstvo v této službě naprosto selhalo. Nejen že znemožnilo pronikání všech stvoření, ale otrávilo všechno to, co zde již bylo a do všeho vneslo své zkázonosné zmatky.

To se však nyní brzy změní pod působením zákonů stvoření a to důkladnou očistou, při níž bude odstraněno všechno, co překáží výstavbě. Pak správným zářením lidských duchů nejen všechno se změní v krásu, vznášející se ke Světlu, ale mimo toho, co zde již jest, bude trvale budováno a tvořeno nové. Hranice stvoření se rozšíří a nebude mít žádného konce, bude-li všechno stvoření souhlasiti s vůlí Boží. Pak teprve bude moci začíti věčné a radostné tvoření lidských duchů. Věčné bude, protože bez konce.

Ježíš, Syn Boží, přišel na zemi proto, aby také lidem svým Slovem otevřel brány do ráje. Až dosud byl ráj uzavřen všem vyvinutým, protože jim chyběla znalost vyššího vědění, jedině umožňujícího pobyt v ráji.

Teprve poznáním vyššího vědění, Ježíšem přineseného, mohli si vyvinutí získati věčnost. Mohli tak učiniti, kdyby byli žili, jak to Světlo chtělo. Ale oni tak neučinili. Svou vinou na vraždě Spasitele sami si zavřeli bránu k ráji, která se jim právě otevírala. Zavřeli ji pro celé pozemské lidstvo a tím mu také vzali možnost věčného života.

Touha po Světle, žhnoucí jen v málo jednotlivcích mezi lidskými duchy, udržovala nitky spojení se Světlem. A jen těch několik nitek umožnilo ještě jednou opakovati dílo spásy. To se stalo opět přinesením Slova Pravdy pro ty lidi, kteří se Slovu otevřou utrpením. Zvratné působení všeho dosavadního jednání lidí na zemi musí přinést jen utrpení.

Aby tato poslední lhůta milosti nepřešla kolem lidstva bez využití, ukládá se nyní pozemskému ženství svatá povinnost, aby usilovalo vší silou o návrat ke svému původnímu určení a úkolu. Žena obdržela přece schopnost hlubšího cítění jen k tomu, aby na zemi působila jako strážkyně svatého plamene nejčistší touhy po Světle! Jen touha po Světle je cestou, po níž všechny pomoci a všechny síly ze Světla mohou prouditi k člověku. Kde této touhy není, tam je každá možnost přijetí Božských milostí zasypána. To je také hrob života!

Vy ženy a dívky, připravte se tedy, abyste se staly kněžkami svatého plamene nejčistší touhy po Světle! Tím máte dobře připraviti půdu pro přijetí Slova ze samého Boha, které jedině může přinést vysvobození všem duchům, těžce spoutaným omyly bludů a zmatků.

Touha po Světle? Jak často mluví lidé o touze, aniž by věděli, co touha opravdu jest, co jim má říci a co přinésti.

Lidský duch měl znáti jen jednu jedinou touhu, protože je také jen jedna touha. A tou je v lidském duchu uložená touha po Světle. Falešnými cestami pozemských lidí byla však tato touha zaházena haldami strusek. Lidé chtěli udusiti touhu, která jim hrozila býti nepohodlnou při jejich sklonu k pozemskému uplatňování se, při jejich hladu po moci a žádostivosti pozemských požitků.

Tak bylo také toto vznešené slovo touha již v pojmu naprosto zkřiveno a znetvořeno. Bylo pozemsky přizpůsobeno těm nejnižším myšlenkám a tím znesvěceno.

Pozemský člověk často mluvívá o touhách, jichž druhy jsou tak rozdílné, že již jejich rozličnost by měla vésti k jejich správnému poznání. Chybí tu přece jednotnost, tak nepostradatelná při každém opravdovém pojmu.

Zřetelně se tu jeví zmatek a svévole a tím také nedostatek jakéhokoliv pochopení. Tak je touha po pozemském domově, touha po osobách, po ženě neb muži, také po bohatství a tělesných požitcích, často také po klidu a osvěžení, po změně nebo zábavách všeho druhu, zkrátka, výrazu „touha“ používá se k vyjádření pozemské žádostivosti po mnoha věcech.

Ačkoliv takové touhy velmi často vedou k nemoci či dokonce i k smrti a jiné opět k zločinům, nechce nikdo uznat, že tu musí být něco v nepořádku. Vždyť přece všechno, co je správné v Božím smyslu, může vésti jen vzhůru a musí vždy přinášet jen požehnání. Tyto touhy však, jak tomu lidé sami říkají, jsou provázeny i následovány jen zlem. Vedou dolů místo vzhůru, místo povznášení potlačují, oslabují, přinášejí zklamání, vytvářejí zlobu, reptání a nespokojenost.

Zde něco nesouhlasí. To si musí konečně říci každý a je tomu tak.

Touha v dnešních představách neznamená nic jiného než řadu nesplněných přání. Je to chorobné vystupňování myšlenkového sklonu čistě pozemského druhu, jehož splnění často končí zklamáním, jakmile přešlo první opojení.

Jak často některý člověk touží po svém rodišti, když odtud odešel jako dítě nebo ve svém mládí! Dosáhne-li toho někdy, pak bývá jeho srdce velmi bolestně zasaženo. Nic z toho se nepodobá tomu, co si on v dálce o tom vysnil. Obraz skutečnosti jeví se zcela jinak než obrazy touhyplných snů.

A tak je to se vším. Nedosažitelný obraz touhy splněním často velmi rychle se stává šedou skutečností, plnou zklamání.

Slovo touha, nakřivené směrem k pozemským věcem, stalo se již dávno jen cárem svého vlastního smyslu.

Vžijte se jen do stavu takového toužícího. Ze současných poměrů a okolností vzniká přání po něčem, čeho v tu chvíli není možno dosáhnouti, čili čeho člověk sám nemůže splniti. Ve své nespokojenosti s přítomností se člověk zavěsí na takové přání buď tím, že se ve volné chvíli oddává krásným snům, nebo že k svému uklidnění se vžívá do představovaných a předstíraných požitků, zatím ještě nedosažitelných. Často tím uklidňuje svou zlost a dusí svou nespokojenost.

Takové pohrávání si s myšlenkami, které ze začátku bývá jen zábavným vyplněním času osamělců, časem se stále více posiluje, a brzy nachází spojení s okolo se potulujícími stejnými druhy a nakonec také s nashromážděnými středisky stejných myšlenkových forem, čímž se jim dostane přílivu netušené posily.

Jde tu téměř vždy jen o přání, namířená ke splnění zcela osobní žádosti a to čistě pozemského druhu. K tomu patří samozřejmě také tak známý stesk po domově! Není to v základě nic jiného, než samolibost, ovšem v takové formě, aby umožňovala předstírání ušlechtilejšího citu. Vydávat takovou slabost za něco velikého nebo ji opěvovati jako ušlechtilou lásku je něco naprosto falešného. Je to nedostatek sebevýchovy, slabost zanedbalosti.

Přitažlivost stejnorodého spustí nyní na nositele takového přání celý příval stejného myšlení a budí v něm stále pevnější a větší hutnost, nabývající formy palčivé žádosti, která se vyvine až v horečné úsilí dosáhnouti žádaného splnění.

Palčivá žádost, horečné úsilí, stravuje tělesné síly tak jako duchovní. Tak se dospěje k nemoci nebo nepromyšlenému jednání. To je výsledek toužebného úsilí, směřujícího dolů, k pozemským věcem.

Pravý pojem tohoto dnes tak znetvořeného slova je však toužebné hledání Světla, Pravdy! Jen Pravda je s to svým zvláštním druhem povznésti ducha, jen ona nikdy nevede dolů! Jen Pravda je tím paprskem, po němž se může snésti požehnání ze Světla do každého lidského ducha, aby ho posílila a rozradostnila na jeho pouti po zemi.

Lidé, kteří nosí v sobě toto toužebné hledání Světla a Pravdy, svítí jako pochodeň v hlubinách této země. A pro tyto lidi je milostivě dán den svatodušní s obnovením sily ze světlých výšin – ale také jen pro ně! Ostatní této milosti nemohou býti vůbec účastni, protože nejsou pro ni otevřeni.

Kdo chce skutečně v sobě prožíti den svatodušní, obnovení proudů sil ze Světla, ten musí mít v sobě touhu po Světle a po Pravdě nezkalenou! Jen tím se může otevříti, aby i do něj mohla prouditi milost Boží!

Odhoďte všechny ostatní touhy, namířené k pozemským věcem, pak se vám požehnáním ze Světla dostane mnohem více než jste si sami mohli přát, a to i splnění různých pozemských věcí, hodných vašeho úsilí.

Jestliže si pak nebudete ničeho žádati pro sebe, bude vám dáno vše! Jakmile sami sebe nabídnete Světlu, se vším svým chtěním a bytím, pak jste teprve otevřeni Svaté Síle, která se vylévá do všech stvoření!

 

18.4.2015

 

K 140. výročiu narodenia

Ducha Pravdy - Syna Človeka - Imanuela Parsifala Abdrushina na Zemi.

 

18. duben 1937.

Před dávnými věky byla ve Světlém hradě bolestně pociťována skutečnost pádu lidských duchů. Spoutali se rozumem, zpřetrhali spojení se světlými vůdci, ba nedbali již ani naléhavých výstrah svých pomocníků, kteří k nim mluvili lidským svědomím.

Lidští duchové se odtrhli od světlých nitek nad sebou a řítili se rychle a jistě do bezedných hlubin temnoty.

Tu se rozhodla Láska Boží pro urychlený zákrok.

Oddělí se od Boha Otce, vezme na sebe tělo člověka a půjde je zachrániti od věčné zkázy.

Ve věčnosti je tisíc let jako jeden den.

Ihned se dalo tisíce pomocníků do práce.

Podle věčných zákonů řízeni, prošli všemi říšemi a silou stejnorodosti byli přitáhnuti k nejvýše stojícímu národu. Je to vědění ducha, které určuje výši národa. Byl to tehdejší národ židovský, který měl nejvyšší duchovní vědění, vědění o jediném Bohu.

Po tisíciletí byl tento národ Židů moudře a pečlivě veden, vyučován, cvičen a zkoušen, aby se mohl státi národem povolaným, národem kněží jediného Nejvyššího Boha. Měl to býti národ učitelů, který by učil všechny národy světa novému vědění, pod vedením ztělesněné Lásky Boží, která sestupovala k zemi, aby přinesla Pravdu, kterou lidé již ztratili.

A vy všichni víte, jak strašlivě tento národ selhal. Nejen že Syna Božího nepřijal, ale ještě jej podle a nenávistně zavraždil.

Vy také víte, co je za to potkalo. Přestali být národem a byli rozprášeni do celého světa, pronásledováni bez konce.

Ježíš, Syn Boží, před svou smrtí zvěstoval přiblížení se království Božího, které nastane, jakmile přijde Syn Člověka, aby soudil živé i mrtvé.

A historie se opakuje.

Jako tehdy, při příchodu Syna Božího, tak i tentokráte při příchodu Syna člověka, který již přišel k soudu, byl pro veliké, učitelské povolání připravován celý národ.

Po staletí velicí duchové a nesčetní pomocníci vychovávali tento velký, mocný, povolaný národ. Měl býti mocný, protože Syn člověka měl předstoupiti před celý svět v moci a slávě. Jazyk povolaného národa byl pečlivě pěstován a broušen, aby mohl jasně a nemýlitelně vyjádřit Slovo věčné Pravdy ke spáse všeho lidstva.

Syn Člověka, poslušen věčných zákonů svého Všemoudrého Otce, zrodil se jako člověk mezi lidmi tohoto povolaného národa. Musel projíti všemi zmatenými cestami, vší špínou a hloubkou pádu, aby mohl poznat jeho špatnost, která je Světlu cizí a tak jako první najít cestu ven z hlubin pádu lidského ducha.

V krátké době osvojil si všechno potřebné poznání a vystoupil ke splnění svého poslání.

Ale lidstvo padlo mnohem hlouběji než to mohlo být ze Světla očekáváno.

A byl to zase tak pečlivě připravovaný národ, který Božímu Vyslanci podal číši plnou rmutu a utrpení. Nepochopením, zlobou a nenávistí ztrpčil Jeho cestu až k zoufalství.

I tento povolaný národ selhal. Sám sebe vymazal z věčné knihy života a jde vstříc svému osudu.

Vůle Boží tak rozhodla. Všechna milost a ochrana, všechno požehnání a pomoc Božích pomocníků bude odejmuta velkému národu, který zradil své poslání a dána jinému, malému národu. Národu, který věren své tradici vždycky stát při pravdě Boží, pilně a věrně přijímá Slovo Pravdy, snaží se podle něho žít a tím se urychleně připravuje stát se vyvoleným národem služebníků Božích, kteří budou učiti všechny národy nové moudrosti ve Světle Pravdy.

Šťastný národ!

Prosím svého Všemohoucího Otce, aby vylil svou sílu a své požehnání na malý národ Jeho věrných, aby rozmnožil jeho možnosti a schopnosti k velikému poslání, k budování království Otcova.

Amen.

 

* * * * * * *

 

Čím dále bude pokračovat přicházející bída, tím častěji bude zaznívat volání po Synu Člověka, po jediném pomocníku v nouzi. Vždy mocněji se bude probouzeti touha po něm, až konečně v nejvyšším zoufalství pozná ho umírající Německo a obdrží jeho pomoc. Nestane-li se tak, nastane jen zánik a jiní povolaní vzniknou na místě těch, kdož zklamali. Takže vedení ke vzestupu lidstva nakonec může připadnout jinému národu, který ho jako vůdce zavolá. Neboť jen na něm závisí úspěch, ne na lidech, poněvadž jejich úloha a jejich povolání jest pouze v poznání tohoto vůdce!

 

ABDRUSHIN - Odpovědi na otázky - Krišnamurti.

 

5.4.5012

 

ABDRUSHIN - Velikonoce 1934.

 

Tak, jako na jaře časté bouře svým hukotem zvěstují znovuzrození přírody, tak také velikonoce tohoto roku mají ohlásit procitnutí vaše i lidstva z duchovního spánku, trvajícího mnohá tisíciletí. Mají prohlásiti probuzení vašeho ducha, který byl dosud zotročen k zemi připoutaným rozumem.

Nová doba rodí se v bouři a bolestech. Prudká horečka světů přivozuje očistění, třese a lomcuje i nemocným tělem této země. Zdá se, jakoby v tom měla zahynout, ačkoliv je to ve skutečnosti jen ozdravující pochod.

Vše staré jest vytaženo, vytlačeno a setřeseno, protože to bylo v záchvěvech tohoto stvoření falešné a rušivé. Vše staré musí zajít, bude sežehnuto, spáleno a z popele vykvete s Boží milostí vše nové. A to se podřídí zákonům, poroste v nich, rozkvétajíc k plné kráse. A pak přinese bohaté ovoce, jež svou vzácností bude tím nejvyšším, co lidský duch dokáže.

Ale napřed musí přijít těžké bouře. Očisťující horečné záchvěvy musí nejprve vším proniknout, aby usmrtily staré dřív, než bude moci vzniknout nové. Vy pak, kteří máte být schopni všechno překonat, potřebujete milosti Boží, abyste se opět mohli vzchopit, až po všech bouřích bude vás nové slunce volat k novému životu! Bude vám přepodivně ve vaší duši. Budete znaveni až k blaženému rozplynutí a přece svěže posíleni nevýslovnou silou. Budete váhaví a současně odvážní, teskní a přece plni radosti. Tak jako poslední krůpěje prudkých bouří se jiskřivě třpytí na stvolech a květech, tak náhle zazáří vřelé slzy v úzkosti plačících duší, podobny briliantům, krášlícím nejčistší radost a nejhlubší vděčnost!

Budete v pláči jásat a rozechvěni se vztyčíte ve svítícím lesku lásky svého Boha! Tak vám bude po soudu. –

Vaší cestou k tomu však jest neproměnná věrnost. Klíčem k bráně do nového života svatá víra. A silou, již nejvíce potřebujete, jest obětavá láska.

Pak také vy uslyšíte velikonoční zvony, až budou zvonit mír všem lidem, kteří, podobni uzdravujícím se po dlouhé nemoci, duchovně našli cestu zpět k Pánu, jehož svatý hněv museli pocítit dříve, než Ho poznali, aby plni vděčnosti mohli ze svého úkrytu konečně spatřiti jeho velikou lásku.

Velikonoční zvony budou také jednou hlásat radost lidu, který, svou domýšlivostí sveden na bludné cesty, vynutil si ty nejhorší bolesti a teprve v nich se naučil pozvednout svých očí vzhůru, aby konečně dospěl k zralosti. K zralosti, která ho učiní povolaným, aby svítě předcházel všemu pozemskému lidstvu ve službě Pánu.

A budou to nakonec také velikonoční zvony, které dají zaznít naplnění do všech zemí. Naplnění, že temnoty musely uhnout se země docela a že země se smí koupat v novém světle, jež jí bude dáváno tak dlouho, až se bude moci osvoboditi, aby se vrátila do původního stavu, ze kterého se kdysi zformovala.

Nyní však zvoní tyto zvony k soudu! Každý člověk musí jít kolem soudícího meče, jehož paprsek ho zasáhne. Ne současně, ale ve zcela určitém čase, který je vzhledem k počtu lidí velmi krátký.

A jen jedenkrát má každý člověk příležitost pocítit ve Slově poslední milost Boží! Jde kolem něj vždy nějakým způsobem, takže ji může poznat, jen když chce. Nechopí-li se ho však celou svou silou a nevyužije-li tohoto okamžiku, pak se už k němu nikdy nevrátí a on je ztracen.

Je jen malá část těchto lidí, kteří milost ještě poznají a také pro sebe využijí. Ostatní zmeškají svůj čas i jen jedenkrát se blížící příležitost. Myslí si, že budou moci, tak jako dosud, kdykoliv po tom sáhnout, když už to vůbec nijak jinak nepůjde. Bude to pro ně strašlivé poznání, až budou muset nahlédnout, že svým odkládáním již všechno ztratili, nenávratně, a že jejich jména již byla vymazána z knihy života, z možnosti života ve stvoření.

Mnozí nedojdou k tomuto poznání na této zemi, ale teprve potom, až budou muset opustit své tělo z masa a krve. Ti však byli již před tím určeni pro smrt, věčnou smrt, z níž není žádného probuzení, po nevýslovných bolestech rozkladu osobního sebevědomého já! –

Jen jedenkrát, lidé, jde milost tiše kolem vás, aniž by vás volala; neboť vy to musíte být, kteří se po ní toužebně rozhlížejí, ostražitě na ni čekají, otevřeni pro paprsek, přicházející ze světlých výšin. Jen jedenkrát se každého z vás lidí v běhu soudu dotkne! Nebude vábit ani získávat, zůstane věcný a lhostejný k tomu, zda ho kdo uchopí anebo nechá jít kolem. To je vůle Boží, že vy sami se musíte o něj snažit!

Úzkost a bezmezný strach by musel otřást lidstvem, kdyby mělo alespoň zdání o velikosti Boha zářivě trůnícího v bezbytostné všemohoucnosti, v nedosažitelných dálkách. Ani nejčistší z archandělů v Božském je nemůže překonat!

A tak mnozí lidští duchové domnívají se aspoň částečně být Božskými ze svého původu, anebo alespoň státi se Božskými v konečném nejvyšším zdokonalení. Ba co více, dokonce snad jsou i částí Boha!

Oni, jako výtvory jen takového vyzařování, které mohlo teprve v nejzazších výběžcích samo přijít k vědomí, protože bylo jinak příliš slabé, než aby sneslo i velmi ochlazený tlak Světla, oni chtějí nést v sobě jiskru Boží – a nemají ani pojem o Božím stvoření, tím méně o Bohu!

Převalují se jen ve fantastických snech, jejichž původ je v dusném bahnu vlastních přání. Uctívají a klaní se jen svému milému „já“. Jejich pokora je jen špinavé rouhání se čisté svatosti Pána! Oni jsou se svou opovážlivou domýšlivostí a číhavým pokrytectvím nejodpornějšími kreaturami této země.

Právě tyto lidské kreatury se opovažují nedbat vůle Boží ve stvoření a prosazovat všude svou vůli jako jedině vhodnou a směrodatnou pro jejich myšlení a konání.

Tento jed vnikl do všeho na zemi. Nic se neděje na ní podle opravdové vůle Boží. Všechno jen podle chtění lidí, kteří dokonce i vůli Boží zformovali podle svého přání. A pak ještě opovážlivě tvrdili, že vůle Boží je taková a vůbec nesmí být ani jinačí, protože oni to tak vymysleli! Jejich myšlení však řídí se podle jejich přání! Všude jen hříšný rouhavý plevel. Kam člověk vkročil, všude rozšířil ten jed. Kdekoliv působí svým myšlením, které jako středisko, jako jádro celého bytí a jednání může vidět vždycky jen člověka samého, všude tam prosadil svou vůli proti vůli Boží. Svou škodlivou domýšlivostí všechno zkřivil.

S odpornou samozřejmostí strhl na sebe i právo určovati tak mnohé, jež mu vůbec nenáleží podle svatých zákonů Božích, jež jsou ve stvoření pevně zakotveny a před nimiž by se musel sklonit, kdyby chtěl mít mír.

Ale to právě on nechce! Bůh má mu sloužit jen podle slova jako opora jeho domýšlivosti před druhými. Skoro denně, často každou hodinou, označuje své vlastní myšlenky, slova i činy jako Bohem chtěné a volá Boha za svědka pro své právo!

Nyní se má dostat každému práva, svatého práva, ale jinak, než si myslí! A vy, kteří se v důvěře skláníte, vy máte být toho svědky v přicházející době!

Cokoliv člověk dělá, je falešné, protože se sám vzdálil od Boha. Ze základu musí být nejdřív všechno nové, dřív než bude moci dojít milosti před Bohem.

Již i pojem, který si člověk utvořil o Bohu, je falešný! Vždyť dokonce v tom můžeme beze všeho lehce poznati mnohé jako výtvor lidské domýšlivosti, která se tak hluboko zažrala do lidského mozku. A na tom stojí falešná výstavba veškerého myšlení a také jednání. Člověk nezná již svého Boha, protože si z něj udělal jen pohodlnou modlu! Na takovém falešném základě nemůže vzniknout dobrá stavba. Vše na něm stojící musí se zřítit.

Člověk sám, ani při nejlepší vůli, není více hoden, aby mu bylo pomoženo. Jen nezměrná láska Boží dovede přesto vyslat příležitost k opětovné pomoci!

Tentokrát však se dává lidem jen příležitost, nic víc. Jako tonoucímu, jemuž může být hozen jen záchranný pás, zatím co ostatní možnosti jsou neproveditelné.

Tak je to, lidé, s vámi! Zoufale musíte zápasit za sebe sama. Musíte se snažit, abyste sami v pravý okamžik uchopili tento záchranný pás, jinak jste zasvěceni věčné smrti, které jste se sami zaslíbili!

Boží Slovo je vám tímto záchranným pásem. Jen kdo se jej prosebně přidrží, bude zachráněn a vše ostatní bude muset zajít!

Lidé, bojujte proto se svou nejlepší vůlí o své bytí, jinak se brzy srazí vlny nad vámi! –

Já vím, jak velká část těchto lidí bude nyní ztracena. Musí tak být, jinak by v tomto světě nikdy nedošlo k ozdravění.

Bůh bude nyní trpět jen takové tvory, kteří se podřídí jeho vůli, z níž směli zprvu vzejít. Nic jiného nesmí více požívati požehnání Stvořitele. Všude musí být jasno. Vše, co ruší, bude sraženo a musí se rozpadnout, protože se mu nedostane přívodu síly; vždyť jest jen jedna udržující síla, která je dávána z Boha. Těm, kteří se budou vzpírat a rušit, více se jí nedostane!

Nyní sviští svatý meč Boží v očistném paprsku nejvyšší lásky také nad touto zemí, aby na ní nezůstalo nic, co nechce poznat Pravdu a radostně se podle ní řídit!

Nejsvětější Boží spravedlnost rozmetá všechno to, co si lidstvo vytvořilo jako karikatury zkřivené spravedlnosti, vymyšlené zkaženým rozumem a sloužící jen nejnižším žádostem po moci. – –

„Již dost! Až sem a ne dále!“ praví Pán, a jeho svatý hněv zničí vše, co není hodno jeho požehnání.

 Poselství Doznívá - prednáška č. 57.

 

TOPlist